Naše tučínská obec byla tehdy přiškolena do Želátovic. Cesta do školy nedělala nám obtíží, zkracovali jsme si ji po mezi polní přímo ke školní brance. Jenom když napadly velké sněhové závěje a nedalo se jít "dolem", museli jsme obcházet silnici vedle Želátovské skály. Za nejhorších vánic vozívali nás někdy, natlačené jak sledě v "korbě" velkých saní, do školy nebo i ze školy. Zaváté však skalní doly lákaly nás v zimě na této delší cestě k nejsmělejším skokům v sněhovou perest, že jsme pak řetězem rukou museli z ní vytahovat toho, kdo tam zapadl až nad hlavu.

Na jaře nás dolní cestou zabavoval klikatý potok, vroubený vrbami a topoly. Pouštěli jsme po něm papírové loďky, stavěli mezi užšími břehy umělé přehrady a vodní mlýnky. A když se v potoku objevily drobné rybičky, brodili jsme se jím za nimi až k želátovským zahradám.

Trápení s námi mívali rodiče, když jsme se styděli na jaře chodit obuti do školy, sotvaže se usmálo nad rozmrzající zemí zubaté slunečko. Hrdinství chlapců bylo totiž co nejdříve uvolnit nohy od botů; bosky do školy se takto lépe utíkalo. "Ty zmrzloňu jeden!" bývala obávaná nadávka spolužáků, třebas ji provázel pořádný "hejl" na červeném nose.

Vánoční stromek byl za mého dětství u nás vzácností. Proto se nám hned rozradostnil pochmurný podzimek, když nám ve škole oznámil pan nadučitel Kalman, že začneme cvičit písně a deklamovánky pro školní vánoční stromek. Měli jsme zpívat vícehlasně. Jaké to byly radostné hodiny zpěvu! Až nás někdy musel pan nadučitel krotit - tak jsme zvláště ve vysokých polohách vydávali ze sebe všechny své pěvecké síly. Ale byly ty písničky také opravdu krásné a v našich citech už předem rozněcovaly krásu vánočního stromku. Bude prý až do stropu, bude to vlastně velký strom. A Vojtěch Zamykalů tajemně sděloval, že i jeho tatínek bude zpívat a hrát s nadučitelovými studenty. Neznali jsme bliže toho jeho tatínka, jejich rodina se k nám nedávno předtím přistěhovala odkudsi z města. Matka byla babičkou a otec vypadal jako umělec, nosil dlouhé vlasy a skřipec na nose, ale jinak byl obuvníkem. Malý Vojtěch měl v sobě cosi hereckého - odešel prý také později k divadlu - a hned první den ve škole nám zaimponoval, když v zeměpise ukazoval na mapě hory Jeseníky, které my jsme znali jen jako Sudety.

1          2          3          4          5          6          7          8          9          10