Ale to byla také příčina, proč jsme se všude tak těžko loučili. Zvláště tam, kde nebylo naděje na opětné shledání (leckde totiž roznítily naše návštěvy a vzpomínky v krajanech touhu spatřit ještě starou vlast). Začalo to naše loučení vlastně hned po Novém roce, kdy jsme po třetí návštěvě opouštěli Texas, který se tak štědře zapsal do dějin apoštolátních. A pak už stereotypně: Jak nás vedla misijní cesta k východu, tak postupovalo i naše loučení: Nebraska, Jowa, Kansas, Chicago, Racine (Wisc.), Detroit (Mich.), Cleveland - řada posledních misií, jejichž závěrem byl přátelský stisk ruky na rozloučenou. A když jsme si po velikonoci objednali v St. Louisu lodní lístky a připravovali k odeslání svá zavazadla, bylo to "vyzvednutím" našeho hlavního stanu. A nevím opravdu, komu bylo přitom víc u srdce všelijak (musím to tak lidově říci, protože z "všelijak" neumím udělat lepšího komparativu), zda-li nám, kteří jsme tolik porozumění a obětavosti našli pro Apoštolát právě v St. Louisu, nebo těm drahým přátelům, kteří nás na nádraží doprovodili, p. Rev. Dostálovi a Rev. Blehovi. "Holoubci moji milí, pozdravujte zlatou Moravěnku! Pošeptejte na Velehradě spícímu Tatíčkovi, že má daleko na západě v Americe věrného synka, který jeho dílu za mořem zahynout nedá." Není teskná chvilka, v níž srdce tak hovoří?!

A kolik jich potom ještě přišlo. Nebudu vypočítávat, jen jednu zmíním: Cleveland. Ale ne to město živých, kde dobří bratři naši, Rev. Zlámal a Rev. Tomášek v lásce upřímné přijali, ale o clevelandské město mrtvých, sv. pole "Kalvárii." Měli jsme opustit a zanechat velikou záruku apoštolátní lásky: neúnavného p. Adolfa Jaška, kterému tam k tichému odpočinku ustlali loni za smutného lednového dne, když ho k smrti zabolela jeho utýraná hlava. Při každé návštěvě Clevelandu jsme za ním zajížděli aspoň na "Otčenášek." Dali jsme mu vytesat náhrobní nápis, dali ofotografovat to místo drahé, kde vedle vlasteneckého kněze, slovanského buditele Rev. Štěpána Furdeka, odpočívá náš skromný P. Adolf. Na tu Kalvárii jsme museli také naposled.

Na mohutném bílém pomníku, pietním sousoší Bolestné Matky Boží, hrálo si palčivě slunečko světlem a stínem jakoby hru života a smrti; ve svěží zeleni širokého rovu hlásaly kvetoucí

91          92          93          94          95          96          97          98