Koncem měsíce července 2006 připravovali pracovníci dramaturgie televize NOVA materiály k tématu o vyhledávání předků a sestavování rodokmenů. Při hledání informací narazili na internetu na tyto stránky a projevili zájem natočit s jejich autorem rozhovor. Dne 29. července došlo k telefonické dohodě a ještě tentýž den dorazil olomoucký krajský štáb v čele s reportérem Janem Kolečkářem do Sušic, kde se natáčení uskutečnilo.

Vznik příjmení Jemelík je objasněn a místně i časově určen. O vzniku původního příjmení Jemelka se však lze jen dohadovat. Jednou tradovanou verzí je obměna ruského jména Jemeljan. Původ rodu je snad někde na Valašsku. Jinou variantu nabízí internetové stránky Idy Rystonové, které se věnují lidovým názvům přírodních bylin. Nachází se zde několik označení pro jmelí bílé, mezi nimiž je také název jemelka (jmelí bílé - jeměl, jemela, jemela bílá, jemele, jemelka, jemelo, jemola, jemota).

Dnes žije v České republice 402 nositelů příjmení Jemelka a toto příjmení je na 1876. místě ve výskytu příjmení v ČR. Nositelů příjmení Jemelík je 112 a toto příjmení je na 7587. místě.

Která křestní jména byla a jsou u Jemelků a Jemelíků nejoblíbenější?
V databázi rodu jsou nejčastější tyto:

Z uvedeného výčtu je zcela zřejmé, že v minulosti byla nejoblíbenější jména svatých. Kromě těchto obvyklých jmen jsou zde i jména méně běžná:

Augustin, Narcis, Raimund, Konrád, Maxmilián, Kristián, Benjamín, Bernard, Školastyka, Bernardina, Perpetua...

Na internetových stránkách Rostislava Hedvíčka, žijícího dnes v Englewood na Floridě jsou zpřístupněny vzpomínky Msgre. Františka Jemelky, metropolitniho kanovníka v Olomouci.
Msgre. František Jemelka se narodil v Tučíne. Úvodni části vzpomínek dokumentují jeho dětství, vřelý vztah k rodičům a rodné vesnici. Velmi poutavým způsobem je zde zachycen život v Tučíne v osmdesátých letech devatenáctého století. Později se František Jemelka stal knězem a postupně dosáhl titulů vysokého církevního hodnostáře. V době mezi dvěma světovými válkami byl misionářem ve Spojených státech amerických. Procestoval Ameriku jako málokdo a velmi zajímavé pasáže jsou zde právě i z těchto cest .

Z článku Františka Cigánka:

Těsně před koncem loňského roku jsme v obřadní síni městského hřbitova v Přerově přišli vzdát poslední poctu našemu občanovi z rodných Kozlovic u Přerova Aloisu Jemelkovi, který zemřel ve věku požehnaných 89 let. Zaplněná smuteční síň svědčila o velké oblibě zesnulého. Přišli se s ním rozloučit jeho někdejší spoluvězni z komunistických koncentráků, spolumukli z "Temného dolu" a dalších bolševických lágrů, zbudovaných za totalitní éry po komunistickém puči v únoru 1948 pro "rozkulačené kulaky", odmítající kolektivizaci zemědělského sektoru hospodářství v ČSR. Během projevů řečníků - a zvláště při církevním obřadu P. Bílka se za slzy nestyděli ani ti povahově nejtvrdší a "nejostřílenější staří vlci-muklové" z "Jáchymovského pekla", gulagů na Bitýzu, Mírově, Pankráci, Borech, Valdicích ("Kartouzích"), a z jiných hrůzných postů, kam bolševická zvůle po 42 let soustřeďovala tzv. osoby "s návraty nežádoucími". Ve všech projevech řečníků zazníval společný jmenovatel při hodnocení životní pouti zesnulého: Nikdy se nenechal ve vězeních zviklat jakýmikoliv pohrůžkami hrubého násilí bachařů, ani režimem "korekcí", či jiných krutostí "převýchovných ústavů asociálních buržoazních živlů" - jak bolševická hantýrka hanlivě nazývala ty, kteří odmítli přijmout leninsko-stalinskou politickou ideologii třídního boje... Při mnohých setkáváních s bratrem Lojzou jsem byl svědkem jeho praktikujícího křesťanského přesvědčení: Za dobu osmi a půl let, které strávil ve vězení,ale i po návratu z něj - se vždy řídil Božím desaterem a podle modlitby Otčenáš odpouštěl všem, kteří se na jeho internaci podíleli.

K význačným sušickým rodákům druhé poloviny 18. století patří Josef Jemelík z č. 40. Narodil se 6. ledna 1852 jako syn sedláka Františka Jemelíka a jeho ženy Josefy. Jeho životní osud byl těžký, protože byl nevidomý. Přesto se však statečně probíjel životem a nezústal nikomu na obtíž.O zrak přišel již v prvním roce života pravděpodobně po zánětu rohovky. Rodiče neměli čas ani trpělivost na výchovu slepého dítěte a proto J. Jemelík nastupuje v r. 1859 do ústavu pro nevidomé v Brně. Velmi brzy se u něho projevilo hudební nadání i nezbytná píle. Po absolvování základní školní docházky bylo jeho povinností vyučit se řemeslu. Souběžně se věnoval hře na hudební nástroje. Za deset let pobytu v ústavu dosáhl vynikající výsledky především ve hře na citeru. Již v 17 letech odchází z ústavu, aby se živil laděním klavírů a hrou na citeru. Usadil se v Kroměříži, kde začal vyučovat na hudební škole nově založeného občanského spolku Císaře Františka Josefa Concordia. Na dotaz ředitele J. Schwarze se vedoucí společnosti o jeho práci vyjádřil pochvalným dopisem.

V r. 1876 se J. Jemelík stěhuje do Brna, protože se má stát v ústavu pro nevidomé učitelem hudby. Má starosti s ubytováním, avšak ty překrývá radost, že bude vyučovat tam, kde byl kdysi chovancem. Ubytování získal v budově ústavu na Radvitově nám. č. 4, kde byl podle příslibu přijat jako učitel hudby. V té době je to již druhý nevidomý hudební pedagog, který zde působil. S R. Bauerem spolupracoval na péči o dobrou hudební úroveň svěřených nevidomých žáků. Ještě v témže roce se brněnská veřejnost seznámila s jeho uměním. Uměleckou pověst si založil mimořádně zdařilým koncertem, na kterém shodou okolností spoluúčinkoval s Leošem Janáčkem (16. března 1876) a stal se jeho blízkým přítelem. Známy jsou jeho produkce před arcivévodou Karlem Ludvíkem, knížaty Liechtenstinem, Salmem atd. Zajistil si tím po mnoho let v brněnských denících pochvalné zprávy, především o umění hry na citeru. Tuto veřejnou činnost svých učitelů J. Schwarz podporoval, určovala svým způsobem společenské místo ústavu. Podobně jako R. Bauer a později i L. J. Kubíček se J. Jemelík neuzavírá do omezeného prostoru ústavu, což mu umožnilo veřejnou hudebně pedagogickou činnost.

Dne 12. září r. 1897 otevírá první (ale také jedinou) soukromou brněnskou citerovou školu na Radnické ul. č. 14. Učitelem hudby v ústavu pro nevidomé zůstává i nadále. Vychoval řadu výborných hudebníků známých i v zahraníčí. Velmi si ho cenili ředitelé J. Schwarz a později i Fr. Pavlík a kolega R. Bauer, což se potvrdilo např. při oslavě jeho 25 letého působení v ústavu, která byla veřejnou společenskou událostí.

Po překročení padesátky mu velmi rychle začíná ubývat sil. Projevilo se jeho mimořádné pracovní přetížení. Přesto svou záslužnou činnost v ústavu neopouští, avšak zanechává veřejnou hudební činnost. Na odpočinek odchází až v r. 1923. Odstěhoval se do menšího bytu na Janské ul. č. 21. Nesnáze prožité v dětství zanechaly trvalé stopy v charakteru jeho osobnosti. Vzpomínky na dětství nebyly zrovna veselé, což se projevilo ve stále se stupňující zádumčivosti. Umírá v ústraní 8. února 1931 ošetřován svou manželkou a dcerou Dagmarou. V ústavu pro nevidomé působil téměř 50 let. Po celou dobu vedl své žáky k technické dokonalosti a souborové hře. Citerový soubor účinkoval při každých tzv. ročních zkouškách. Vychoval také řadu vynikajících žáků. Jedním z nich byl Hynek Voda, který v ústavu pokračoval ve výuce hry na citeru.

Postava jménem Jemelík se vyskytuje v celovecerním filmu mladé režisérky Alice Nellis Ene bene. Starý pan Jemelík je věčný skaut a snílek a snad si ani nevšiml, že se změnil režim. Otázkou zústává, zda osoby ve filmu byly vymyšleny a čím, či kým byly inspirovány.

Z vyprávění dobrého vojáka Švejka

V nejznámějším díle Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka se nachází v jedné z mnoha Švejkových historek zmínka o páteru Jemelkovi, který kázal v kostele Svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze.

Švejk se zamlčel, prošel se ke dveřím a zpět ke kavalci účetního šikovatele, před kterým se zastavil a prohodil: "Co se mý osoby týká, pane rechnungsfeldvébl, když jsem to slyšel, co vy jste vo těch outvarech povídal, tak jsem si vzpomněl na nějakýho Zátku, plynárníka; von byl na plynární stanici na Letný a rozsvěcoval a zas zhasínal lampy. Byl to osvětovej muž a chodíval po všech možnejch putykách na Letný, poněvadž mezi rozsvěcováním a zhasínáním lamp je dlouhá chvíle, a potom k ránu na plynárenské stanici vedl zrovna takový hovory jako vy, jenže ten zas říkal: ,,Kostka je hrana, proto je kostka hranatá". Já to slyšel na vlastní voči, když mě jeden vožralej policajt předved pro znečištění ulice vomylem místo na policejní strážnici na plynárenskou strážnici. - A potom," řekl Švejk tiše, "to s tím Zátkou po čase skončilo moc špatné. Dal se do mariánský kongregace, chodil s nebeskýma kozama na kázání pátera Jemelky k Svatýmu Ignáci na Karlovo náměstí a zapomenul jednou zhasnout, když byli misionáři na Karláku u Svatýho Ignáce, plynový svítilny ve svým rajóně, takže tam hořel po ulicích plyn nepřetržitě po tři dny a noci. - To je velmi špatný," pokračoval Švejk, "když se najednou člověk začne plést do nějakýho filosofování, to vždycky smrdí delirium tremens.