Z dějin jednoho rodu


 
                                               300 let rodu Jemelka - Jemelík s kořeny v Sušicích a okolí
 



Jak Raimund Jemelka vařil v Milevsku pivo


Psal se rok 1912 a v městě Milevsku v jižních Čechách probíhal bouřlivý spor mezi místními občany a mezi zastupiteli města o zachování či zrušení starobylého městského pivovaru. Protože pivovar byl ve velmi špatném stavu a na jeho provoz musela městská pokladna několik let doplácet, prosazovali někteří radní jeho provoz ukončit a budovy přebudovat k jiným účelům. Proti těmto snahám však stáli ostatní radní podporovaní peticemi místních obyvatel za zachování pivovaru ve městě. Po mnoha jednáních a peripetiích bylo nakonec rozhodnuto prozatím pivovar nerušit a na zkoušku jej nabídnout k pronájmu.

Přestože se přihlásilo několik zájemců, k veřejné dražbě se však dostavil pouze Josef Batěk, sládek z Písku, který měl předtím pronajatý pivovar v Miroticích. Městu nabídl zárukou výnosy na svých dvou měšťanských domech v Písku, kde se nalézal proslulý hostinec „U tří ostrostřelců”. Odpůrci pivovaru se ještě pokusili jednání zhatit, ale podmínky a záruky, které nový nájemce městu nabídl, přesvědčily většinu zbylých radních a pivovar byl od 1. listopadu 1912 pronajat Josefu Batěkovi. Sám Batěk se však nakonec nájmu pivovaru vůbec neujal. V dopise z 1. října 1912 poprosil město, aby byl nájem živnosti pivovarské a hostinské přepsán na manžela jeho dcery Marie Raimunda Jemelku, rodáka ze Lhoty nad Bečvou (*15.3.1884). Zároveň městu přednesl požadavky, které by podle něj byly nezbytné k povznesení pivovaru. 19. října město zaslalo Batěkovi svoji odpověď. Souhlasilo s předáním nájmu Raimundu Jemelkovi a částečně přistoupilo na Batěkovy požadavky.

Pivovar převzal Raimund Jemelka 31. října 1912 za účasti předchozího nájemce Čestmíra Langa. V prvních dvou letech se musel nový sládek potýkat s řadou problémů především technického rázu. Byly pořízeny nové kvasné kádě o objemu 21 hl, bronzová předehřívací káď byla opatřena novým předehřívačem a dnem se 60 000 dírkami od pražské firmy Novák & Jahn. Ve sklepě, lednici a spilce byla zhotovena nová podlaha, klenby a omítky.
 

Navzdory zmíněným výdajům a problémům začal pivovar pod novým nájemcem pomalu prosperovat. Hned v prvním roce 1912/1913 se roční produkce zvýšila na 1215 hl, roku 1913/14 již na 1450 hl, v porovnání s předchozím desetiletím se téměř ztrojnásobila. Ztráty v milevských hostincích, které již všechny čepovaly cizí piva, se Jemelkovi podařilo nahradit získáním řady nových odběratelů v milevském okolí. Jedním ze spokojených odběratelů byl Josef Šťastný, který měl hospodu v Jestřábicích č.p. 24. Další významný krok k rozšíření produkce učinil Raimund Jemelka hned v prvních měsících svého působení, když na základě koncese z roku 1912 začal v městském pivovaru se stáčením piva do láhví. Lahvové pivo původně prodával pouze v pivovaru, později se začal orientovat i na venkovské odběratele. 12.dubna 1914 zřídil prodejní filiálky v Jestřábicích u již zmíněného Josefa Šťastného a v Přeborově u Františka Šimečka v č.p. 17. Sortiment Jemelkových piv byl poměrně široký. Jeho zákazníci si mohli vybrat mezi světlou výčepní desítkou, světlým 11° ležákem a tmavým zdravotním Černým čtverákem, vařeným po bavorském způsobu.

Slibný rozjezd pivovaru bohužel přerušila první světová válka a v souvislostí s ní zavedené válečné hospodářství. Ministerstvo financí postupně každý rok omezovalo výrobu pivovaru až na 790 hl. V této kritické chvíli se však za sládka postavilo město, které se 15. ledna 1916 obrátilo na ministerstvo se žádostí, aby pivovar mohl vyrábět na úrovni produkce z let 1913/1914. Ministerstvo zřejmě žádosti města částečně vyhovělo, neboť v roce 1915/1916 se nakonec uvařilo 1050 hl piva. Opravdu drastický propad produkce měl ale následovat v dalších letech. V roce 1916/1917 se uvařilo jen 279 hl a v následujícím roce bylo pivovaru výnosem Úřadu pro výživu lidu z 30. října 1917 „o obmezení výroby piva” povoleno pouze 5 várek po 24 hl (celkem 120 hl) slabého šestistupňového piva. V dopise zastupitelům z 23. prosince 1917 si sládek Raimund Jemelka postěžoval, že to „jest tak malicherné množství , že pro mě není možno, abych v dnešní těžké době potřebné živobytí a povinný nájem uhraditi mohl”. Nakonec se ale roku 1918 vařila piva ještě slabší, obvykle čtyřstupňová. Výjimkou ale nebyla ani piva o síle 2° či 3°. Cena 1 litru čtyřstupňového piva byla stanovena na 2 koruny v místnostech s najatou obsluhou a 1,80 Kč v místnostech s domácí obsluhou.

Dalším vážným problémem, který před městem a jeho pivovarem za první světové války vyvstal, byly válečné rekvizice kovů. Město se možnou rekvizicí měděných a mosazných strojů městského pivovaru k válečným účelům začalo zabývat již začátkem roku 1915. Opět se začaly ozývat hlasy odpůrců pivovaru, kteří se snažili využít situaci ve svůj prospěch. Nakonec byl většinou hlasů schválen dobrovolný odprodej zařízení „poněvač vedle nabízené ceny jest k tomu obec morálně povinna a dá tak průchod projevu loyálnosti a činu vlasteneckému”. O vlastním provedení usnesení začala s Raimundem Jemelkou městská rada jednat. Sládek neúspěšně navrhoval, že je ochoten po dobrovolném odprodeji zakoupit náhradní železné zařízení v ceně přibližně 6000 korun ze svých prostředků, pokud mu město pronajme pivovar po vypršení jeho nájmu na dalších šest let. Město se však už se sládkem dohodnout nestihlo. Povinnost odevzdat měděné a mosazné součásti a zařízení z pivovaru byla městu oficiálně sdělena Ústřední rekvírovací komisí při c.k. ministerstvu války přípisem z 22. října 1915. Vlastní rekvizice pivovarských zařízení na území Království českého prováděla firma Novák & Jahn, která město informovala, že v případě nucené rekvizice by město za odebraný materiál zdaleka neobdrželo takovou částku jako při dobrovolném odprodeji. Už 1. prosince 1916 se do Milevska dostavil zástupce firmy ing. Josef Pokorný, profesor Vyšší pivovarské školy v Praze a po prohlídce pivovaru uzavřel s městem smlouvu na odevzdání veškerého pivovarského zařízení z mědi a mosazi. Zároveň od zástupců města převzal objednávku na dodání náhradního železného zařízení. Během roku 1917 došlo k výměně původního zařízení pivovaru za nové - železné.

V této době se taky pomalu a jistě začal blížit konec Jemelkova nájmu a opět se začali ozývat odpůrci provozování pivovaru, kteří jej chtěli prodat. Utržené peníze chtěli použít na splacení obecních dluhů a prostor pivovaru přeměnit na byty či jiné lukrativnější účely. Na nastalou situaci ihned zareagoval Raimund Jemelka, který 22. února 1918 požádal městskou radu o prodloužení nájmu. Aby svoji nabídku náležitě podpořil, navrhl, že bude platit vyšší nájem než dosud, pokud mu město místo & obvyklých šesti let pronajme na dvanáctileté období. Městská rada, i když v ní převažovali zastánci prodeje pivovaru, rozhodla   sládkově žádosti vyhovět. Na její doporučení a po delší řeči dr. Hajského, „že lepšího a způsobilejšího nájemce obec nenajde” městské zastupitelstvo 11. března 1918 jednomyslně Jemelkovi pronajalo pivovar na dobu od 1. listopadu 1918 do 31. října 1930 za zvýhodněný roční nájem 2000 korun a paušál nápojové přirážky 1500 korun. Po šesti letech nájmu měl nadto sládek z každého přes 1500 hl uvařeného hl piva platit 2 koruny. Raimund Jemelka tedy v Milevsku vařil pivo dál. Někteří radní se přes tuto skutečnost nemohli přenést a tak se snažili sládkovi ztrpčovat jeho činnost hlavně prosazováním stále vyššího nájmu.

Spolu se sládkem působil od roku 1920 jeho bratr Stanislav Jemelka (*7.5.1898), který v Milevsku nejdříve získal výuční list v řemesle sladovnickém a poté od roku 1922 zastával místo podstaršího neboli sládkova zástupce.

Po válce se potýkal Raimund Jemelka s mnoha problémy. Ruce mu svazovalo vázané hospodářství, nedostatek kvalitních surovin a nepřízeň některých radních. Až teprve v roce 1921 skončilo vázané hospodářství v pivovarském průmyslu a zákonná omezení výroby a stupňovitosti piva byla zrušena. Krátce poté byly zrušeny nejvyšší přípustné ceny piva a jejich tvorba byla ponechána volné soutěži. Na rok 1922 počítal sládek Raimund Jemelka s výrobou piva o síle 6°, 8°, 10° a 11°, ale nakonec převládla výroba světlé výčepní desítky. Podle dochované pivní etikety víme, že Jemelkova desítka nosila hrdý název ,,Milevský březňák,,. V roce 1923 začal Jemelka rozšiřovat okruh prodejců svého lahvového piva. Dle dochovaných pramenů se jeho pivo prodávalo v Branicích, Držkrajově, Zhoři, Květově, Oseku, Podchyšské Lhotě a na řadě dalších míst.

Sotva však pivovar chytil dech, objevil se nový závažný problém a tím byla kvalita vody, kterou pivovar čerpal ze zaneseného Suchanova rybníku. Sládek se pokusil tento problém řešit zřízením artéské studně na dvoře pivovaru. Na její vybudování vynaložil ze svých prostředků 10 000 Kč, avšak pivovarským potřebám její voda rovněž nevyhovovala. Kvůli problémům s vodou nakonec ztroskotala i nadějná jednání, která vedl sládek Jemelka s městem o odkoupení pivovaru do svého vlastnictví. Kvalita vody v rybníku se bohužel nejvíce zhoršovala v letních měsících, kdy byla největší možnost odbytu piva. Odbyt piva se snižoval a situace se stávala kritickou. Marná byla snaha jednat s městem o vyčištění rybníka. Situace se stávala bezvýchodnou a sládek se tak pomalu začal zaobírat myšlenkou na předčasný odchod z pivovaru. 10. února 1926 městu písemně ohlásil svůj úmysl na předčasné vypovězení nájmu. Posledním Jemelkovým dnem v pivovaru se stal 25. únor 1926, kdy došlo k předání pivovarského inventáře. I po odchodu z Milevska zůstal Jemelka věrný pivovarnickému řemeslu: v letech 1926 - 1928 působil jako sládek v Dobřejovicích a v letech 1941 - 1944 v Jílovém u Prahy.

Jemelkovým odchodem se definitivně uzavřela historie milevského obecního pivovarnictví. Malý pivovar se zastaralým zařízením, malou výrobou a výstavem mohl těžko odolávat konkurenci moderních podniků. V jejich stínu mohl do jisté míry přežívat, ale potřeboval k tomu přízeň milevských hostinských a především podporu ze strany milevské radnice. Největší brzdou jeho rozvoje se ukázala forma jeho provozování pomocí pronájmů, která měla za následek časté střídání sládků a zastarávání výroby. Lze jen litovat, že v letech 1923-1924 skončila neúspěchem snaha sládka Raimunda Jemelky získat pivovar do vlastních rukou. Tento podnikavý muž by pivovar ve vlastní režii provozoval výrazně lépe, než za situace, kdy byl doslova vydán na milost a nemilost radnice. Městští představitelé dokázali obratně využít prvních sládkových problémů a sice s vodou ze Suchanova rybníku, za jejíž kvalitu měli zodpovídat především oni sami a přinutili tak Jemelku k předčasnému vypovědění nájmu. Rozhodnutí o dalším osudu pivovaru již spočívalo plně v jejích rukách. Samozřejmě se již vůbec neuvažovalo o tom, že by se v pivovaru vařilo pivo. Zařízení bylo rozprodáno a budovy byly nakonec prodány majiteli třeboňského pivovaru, který zde zřídil hostinec a prodejní sklad piva pro milevskou oblast.



Zde uvedený text je zkrácenou verzí jedné z kapitol knihy Jiřího Pešty „Když se v Milevsku vařilo pivo”.
Publikaci vydalo v březnu 2008 Milevské muzeum a je v ní popsána
historie Měsťanského a Kláštěrního pivovaru v Milevsku.



Zpět na
Zajímavosti, vzpomínky, cestopisy, osobnosti ...

© 2010, Sušice u Přerova, Karel.Jemelka@seznam.cz