Z dějin jednoho rodu


 
                                               300 let rodu Jemelka - Jemelík s kořeny v Sušicích a okolí
 


Vzpomínky Msgre. Františka Jemelky


Předchozí strana  
11.

 

Za stodolenkó, za našó ...

Už je to tam dnes všecko jinak. Padla věkovitá hruška, která chránívala pod obrovitou čepicí své koruny vymlácenou slámu, složenou vždy v prozatimním stohu - a snad měla i stodolu kryt před nebezpečím požáru od doškové sousedky. Zanechala po sobě jenom neobyčejně široký a hluboký důl, když odkopali její mocné kořeny.

Zmizel i moderní kdysi žentour, svědek mé první dětské spolupráce při mlácení. Jeho vyvýšený oblouk náspu se zahradní strany míval nejsytější zeleň trávy; v ní jsme trhávali z jara první vonné fialky a žluté petrklíče. Nakloněná nad ním padlejka, třebas do užívání patřila staříčkům ve výměnku, rodila pro nás děti nejchutnější jablka. I štěpinky /križalky/ z nich bývaly nám v zimě sladkou odměnou od stařenky za drobné naše posluhy.

Žentour byl spojen železným převodem s nejtajnějším koutem naší stodoly. Říkali jsme mu peklo. Temný, více vyhloubený stodolní přístěnek, oddělený hrubou laťovou stěnou a krytem od ostatní prostory, kde se nasazoval řemen k pohonu mlátičky, čpěl i za suchého léta dusným, vlhkým vzduchem. Za mlatu duníval jakousi podzemní melodii, aby se pak odmlčel svým temným tichem. Bezděčný podklad smyslové zkušenosti dětské pro hruzné představy věčného pekla. Proto bývalo to místo i při nejdůmyslnější vynalézavosti naší hry na schovávanou zřídka kdy vyhledávaným útulkem schovávače - tak jsme se báli pekla i v jeho matném předobrazu.

Zato žentour při lehčím chodu pohonu, když se například řezávala jen suchá sečka bez příměsi čerstvé jeteliny nebo lucerky, nahrazoval nám leckdy kolotoč. Tatínek to však nerad viděl a ještě méně nám trpíval, když jsme si ze žentouru chtěli udělat houpačku. To bývalo tehdy, když břevno žentouru nám prozradilo možnost jeho pohybu i nahoru a dolů, poněvadž mu povolil jeden z velkých šroubů v ústředním ložisku. Páčila se naším hojsáním celá žentourová souprava, upevněná na křížové dřevěné základně. Proto nám tatínek zakázal žentourové hojsání.

V době výmlatu obilí, pro něž za úrodných žní bývala naše stodola malá, museli jsme všichni do stodoly. Tatínek se vyhrazoval obyčejně práci nejnepříjemnější: dávat do mašiny. Mnoho na tom záleželo, aby se rovnoměrně dávky vpouštěly mezi zuby bubnu

 
 

Další strana          
1 - 10    11 - 20    21 - 30    31 - 40    41 - 50    51 - 60    61 - 70    71 - 80    81 - 90    91 - 100   

11          12          13          14          15          16          17          18          19          20


Zpět na
Zajímavosti, vzpomínky, cestopisy, osobnosti ...


© 2010, Sušice u Přerova, Karel.Jemelka@seznam.cz