Však svědkem jsi též, lípo, dávných časů:
Bič slyšelas, jak svištěl roboty
nad lidem tvým, však vidělas i jeho spásu,
kdy volný střásal smrti temnoty.
A dlouho ještě budila tě ze sna
ta teskná píseň bídy Slovače
až také pro ni vzešla nad ovčírnou vesna
a cizího vyhnala boháče.
Tys chvěla se, když slavné vyzvánění
nedělních zvonů duněl od Dubu
děl, pušek rachot, cholery jak kuropění,
jež kraji všemu nesla záhubu.
Tys rosy slzou kdysi zaplakala
v ten hrozný večer bratří - rolníků,
jež spolu zasypala odkrývaná skála
a vrátila na marách žebříku.
A kolikrát jsi k nebi ruce spjala
svých větví zneklidněných za bouře,
jež cestou necestou vod kalné proudy hnala,
z požárů mraky vzdouvala kouře.
Než v runách kmene Janáčkovy lípy
i blaha sledy vryly dějin šípy.
Procesí zbožná tu pod lípou kráčí
k svatému Janu, či ke kříži v poli,
v motlitbu složí, co přes týden bolí,
a zpěvem ztřásají, co duši tlačí.
Od lípy k zvonici cesta se sváží,
uprostřed hlídá ji hostýnská matka,
pod křížem opodál - padlých zahrádka
a svatý Václav ji vítěznou stráží.
|