Ta lípa viděla zjasněné tváře,
co kříže stavěly, co z víry žily,
co svaté ctívaly, věnce jim vily,
o svaté Aně vždy kolem oltáře.
Viděla grunty i chaloupky brát si
nový šat, nové jich přirůst řady.
Když nové školy však kladli základy,
té Boží zahrádce žehnala k práci.
Tak stojíš u cesty v obci mé rodné,
pozravíš pokynem svého větvoví,
kdož zdrávi spěchají k práci své plodné,
i ty, jichž ústa nic už neodpoví.
Přečkalas mnohokrát let šedesáte,
stárneš však přece též, hlava se kloní.
Jsme z rodu smrtelných a jedenkráte
sekyry tobě zvuk, zvonů hlas mně zas odzvoní.
Stařenko, lípo má, nežil ten chudě,
kdo s tebou k nebesům ramena zvedal,
kořeny hluboko v rodné tkvěl půdě,
nezradil Boha a svou vlast za nic na světě nedal.
Na studie
Počátek léta r. 1892 se stal prvním mezníkem v mém životě. Dva mohutné ořechy vzadu naší zahrady se zálibou shlížely na své
mladší sestry, dozrávající střešně. Po pravici to byla rozložitá "drobnica"
, která do široka převisla přes chatrný plot i ke svahu zahrady. Na spodních
jejích větvích málokdy úplně dozrály střešně, přístupné dětské nedočkavosti z plozu i ze zahradního svahu, sotvaže se začaly "zapalovat".
Zato vysoké větve se mohly pochlubit ovocem sice drobným, ale vyzrálým v dokonalou krásu i medovou sladkost.
|