Vojtěchovo sdělení zvyšovalo naši nedočkavost vánoční školní slavnosti. Že také dostaneme nějaké dárky, hlavně prý sešity, pera, tužky a jiné školní potřeby, na to jsme ani tak nemyslili, jako na krásu a slávu toho večera, na kterou jsme se tak dlouho a rádi připravovali a těšili.

Když jsme šli odpoledne na slavnost vánočního stromku do želátovské školy, hřálo zimní slunko. Ve škole bylo také pěkně teplo hned zpočátku, což teprve až se veliká učírna zcela zaplnila dětmi a hostmi, kteří ji zadýchali v nesnesitelné ovzduší. Co na tom, že se vlasy lepily potem, že jim zvlhly i sváteční košile - kolem krku a na zádech - my jsme byli jako v pohádce. A než byl té krásné pohádce konec a než byly rozdány dárky, přikvačil večer, přituhl mráz a nastal spěšný rozchod domů. Do tmy večera svítil venku jen zamrzlý sníh a rozrážel ji ostře ledový severák.

Nadílku vánočního stromku, drobne sladkosti a školní potřeby nesli jsme si domů v holých rukou. Teprve na mrazivém větře venku jsme si chvatně zapínali zimníky, vyhrnovali límce, hledali po kapsách rukavice, ve tmě a ve spěchu, abychom byli co nejdříve doma. Ale severák dotíral nemilosrdně, rval nám z tuhnoucích rukou dárky, štípal do tváře a do uší nedostatečně chráněných rozvíravým límcem kabátu. A nohy v té tmě klopýtaly, klouzaly po ukrytém náledí, že i ruce jim musely co chvíli pomáhat z pádu k povstání na další cestu.

Už jenom být doma, v teplé světnici. Ale když se to přání konečně splnilo, zakousla se mi do ušních boltců taková bolest, že jsem křečovitě plakal. Umrzlé uši začaly v teplé světnici roztávat, otékat a na konec se obalily takovými puchýři, že jsem několik dní nemohl z domu ani na krok. Bohužel nebyl jsem sám, kterému nechal první vánoční stromek tak neblahou památku. Doma spolutrpěl se mnou mladší bratr Alois a z tučínských spolužáků celá řada měla též nedobrovolně prodloužené prázdniny. Potracenou nadílku na želátovské cestě zavál zatím nový sníh!

1          2          3          4          5          6          7          8          9          10