A pak přišla má šedesátka. Oráč, i když nedooral, se na souvrati zastavuje. Zase nové vzpomínáni, či spíše nová příležitost k zpytování svědomí a pokorné vděčnosti Pánu. Vždyť ty, můj Bože, víš néjlépe, jak na té mojí životní roli je mnoho brázd křivých a mělkých, jak mnoho řádně nezoraných "podbrázků", jak mnoho nevybraného kamení, nevypletého plevele ... Jestliže však přece ve svém vzpomínání zahlédnu snad někde úrodnou brázdu, pak za ni vroucně děkuji především Tvému nekonečnému milosrdenství, od něhož všecka dobrá vnuknutí, rady a spravedliví skutkové pocházejí, a potom svým rodičům, kteří nás v Tobě tak milovali a pro Tebe vychovávali.

Jejich drahou památku chtějí uctít tyto vzpomínky mého života. Chtějí též osvítit zapadlé údolí rodné vesnice, kde stranou slávy schlubného světa pracovali a trpěli na roli Boží, silni v křesťanské víře, naději a lásce, a věrni i chudé české hroudě nejenom naši rodiče, ale i tolik našich dobrých sousedů a rodáků tučínských oddaných Bohu, církvi a vlasti - jejich příklad ať volá k následování i nová pokolení mé obce!

Z lásky k ní a k rodičům jsou také psány tyto mé vzpomínky.

Netlačila se nikdy má rodná dědinka, Tučín, na výsluní velkého světa. Snad už proto ne, že si své dvě řady domů položila napříc do údoli tak, že je ukryté uzavírala na horním konci jen drobnými chaloupkami s poslední nejvyšší stráží - větřákem /větrným mlýnem/ - a na dolním konci vládla nad uzávěrem stísněných chaloupek panská "ovčírna". Malý potůček protékal před vesnicím "prádlem" a živil v kotlince dolního konce dědiny blátivou vodní nádrž "lužu", eldorádo husí, kačen a nás dětí. Také horní konec měl svoji louži, ale ta už tolik nelákala svojí stojatou, zahnívající vodou, byla spiše královstvím žab a různé vodní žožele pod zeleným pokrovem žabinců.

1          2          3          4          5          6          7          8          9          10