Na gruntě strýčka, bratra novoknězova, u něhož byla primicní slavnost, měli jen chlapce, tři starší mne, ostatní mladší. Nebylo tedy
o zábavu nouze. Kolik různych vozů na dvoře! Ty stály za prohlídku, jak se na kterém jejich sedadle dobře sedí, jaké mají parádni biče, lesklé postroje
a na kočárech i sklapovací sedátka. Ke koním do stájí nás nepustili pacholci, a tak se přenesla naše zábava zase do zahrady.
V Kozlovicích, hlídajících tehdy neklidnou Bečvu, nebyla nouze o prouti z vrbového pobřežního porostu. Celá barikáda vrbových
otýpek byla narovnána na strýčkově gruntě podél zdi, oddělující dvůr od zahrady. Tam bylo dost materiálu k nové naší zábavě. Mladší bratr Alois byl by
rád něco ustrouhal. Neměl však nože, já také ne, a "křivák" kteréhosi bratrance byl tak tupý, že se jím nedalo řezat. Opodál seděli za stoly Pavlovští
a Přerovští "panáčci". Bratr Alois jde k nim a tomu na kraji sedícímu praví: "Pučte mi křivák!" - "A nač ho chceš?" - "Ale ustrožu si saně!" - Tak jsme se
dostali do společnosti, před kterou jsme měli uctivý respekt a jíž nás dodatečně přišel tatínek představit. Otřel každému kapesníkem tvář a ruce a pak
nás vedl od jednoho kněze ke druhému, abychom jim políbili ruku.
Jak a kdy jsme se vrátili z prvotin domů, nepamatuji; prospal jsem asi cestu v náručí rodičů. Primice strýčkovy mně však svítily jak
nejkrásnější červánky a hrály v duši celé mládí teplem nesmazatelných dojmů. Blaho jejich nezměnila ani bolest těžkého loučení tatínkova se strýčkem,
který brzo po prvotinách vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova a na dlouhých sedm let rozloučil se z domovem. Každý jeho dopis nám poslaný
přidával primicním vzpomínkám jakési nadzemské krásy a síly. Hořce jsem plakal, když mi náš dovádivý "káro" svými ostrými drápky a zuby potrhal
kterousi neděli po tom mé provní štofové šaty, v nichž jsem oslavoval strýčkovy prvotiny a na nichž ulpěl kus jejich slávy. Tatínkovo pokárání mne
tehdy bolelo dvojnásob!
|