Duchovní správa poválečná měla léčit hluboké rány a otřesy, jež postihly tisíce duší. Farní kněžstvo valašskomeziříčské se nemusilo bát podívat přímo do očí svých oveček ani v době opojení novou svobodou. Nebyli nájemníky, nýbrž pastýři. Nebyli ani před válkou zhýčkáni pohodlím, ani uspáni shnilým klidem, byli zvyklí milovat a bránit věc Boží, jít za ni do nových bojů a vítězství.

K nejradostnějším chvilkám prvních poválečných let řadím rád slavnostní svěcení "Lidového domu" ve Valašském Meziříčí. Ne pro zevnější slávu toho dne - a byla opravdu veliká, ani pro nadšený jásot tisíců katolického lidu valašského, ani pro krásu slavnostní akademie, na níž mne rozechvěla do hlubin duše nesmrtelná kantáta Křižkovského "Hvězdy dvě z východu", ani pro radost bratří kněží z pokorného světitele arcibiskupa Dra Ant. C. Stojana, ale pro ten drahý úsvit svobody katolické, z jejíž bašt jsme vítali posvěcený dům k nové práci a obětem.

Nejsem básníkem, ale když se v duši nahromadí žár veliké radosti či bolesti, najde si také svou řeč. Z prožitých útrap katolické nesvobody vytryskly tehdy mé verše:

41          42          43          44          45          46          47          48          49          50