Posilou v té zlé době byla tatínkovi modlitba. Provázel jí všechny své práce a starosti. Vypravoval mně později bratr Jeník dojemný doklad. V době své rekonvalescence po prvním zranění, které léčil v nemocnici valašskomeziříčské v klášteře Salvatoriánů, dostal se neohlášen domů na návštěvu. Byl sobotní večer, kdy se po ostatní práci chystá ještě píce pro dobytek. Nezastal tatínka na rodném gruntě doma. Byl v "Šerým" na jetelinu. Jeník mu šel známou cestou naproti. Ve večerním šeru poznal zdaleka naše koně. Před úvozem u kříže se ukryl v akátovém křoví. Zvonilo klekání. Na fůře zpředu seděl tatínek s obnaženou hlavou a modlil se tak usebraně, že ani nezpozoroval, jak se Jeník z boku přitočil k vozu a tiše kráčel za ním. Tatínek držel v jedné ruce opratě a v druhé růženec a šeptem se modlil. "Tehdy" - dokládal Jeník - "jsem políbil tatínkovu mozolnou pravici s úctou a láskou dvojnásobnou."

V lednu (31.) v roce 1917 hluboce zarmoutila tatínka neočekávaná smrt jejich mladšího bratra jesuity P. Aloise Jemelky ve Vídni, s kterým se měli opravdu bratrsky rádi. Vždyť zdráv a poměrně mlád, 55-letý podlehl strýček jesuita zákeřnému paratyfu po svých posledních misiích v moravských Hovoranech, které chtěl ještě dokončit. Přes vysokou horečku kázal, ale pak u oltáře už padl a po návratu do Vídně už z lože nepovstal. Jako vojenský kurát jsem ho pochovával. Bylo nám sice útěchou, když jsme viděli, s jakou láskou lnula k němu česká i německá katolická Vídeň, ani stařičký její apoštol, P. Abel nescházel v nekonečném pohřebním průvodu, přece však myslím, že pro tatínka to byla rána osudná. Celý změněný, jakoby podlomený vracel se domů. Rozloučil jsem se v teskné předtuše brzkých bolestných zpráv.

Přišly za mnou, sotvaže jsem se z V. Meziříčí (17.1.1717) přestěhoval do Terezína. Tatínek naříkal na žaludek. Po lékařské prohlídce rozhodnuto, že se dá operovat v kroměřížské nemocnici. S křesťanskou statečností, pokorou a důvěrou v Boha se připravil na tuto cestu. Zprávy, které jsem potom dostal z domova a od p. kanovníka P. Josefa Vyhnánka, bývalého našeho faráře pavlovského z Kroměříže, zněly konejšivě: operace se zdařila, tatínek se cítí dobře a brzo se vrátí domů. Ale pravý opak mně sdělovala známá kroměřížská sestřička, která byla při operaci: "Vím, že Vás zarmoutím, ale jako knězi nechci

41          42          43          44          45          46          47          48          49          50