"Nač tam tedy pojedu?" bráním se takovému patentu, "v těch pár minutách nebudu vědět, kam se napřed honem podívat a němě."

"Nebojte se, to je právě můj patent: úspora času a téměř  v š e v i d o u c n o s t ! Usmál jsem se těm patrným nadsázkám.

"Ó prosím Pane, to jde o mou čest, Tě nemohu nechat bez obrany! Račte se přesvědčit, ať už pojedete na dovolenou čili nic" a táhne mne téměř násilím k svému autu. Sotva se posadím, už sune mi před oči mlžný závoj a s hodinkami v ruce nahlas čítá minutové obrázky: 1,2,3, ...

"Dost!" volám, "už věřím a rád pojedu!"

Za ty tři minuty tak živě viděl jsem před sebou na meziříčském záhumení pana prof. Sládečka s mladým p. drem Kusalou ve stinném loubí jeho zahrady a hned na to jakobych stál na dvoře poličenského pana starosty a s celou rodinou jeho i staříčky z Jasenice vítal jejich Slávka z vojenského kursu z Uher na návštěvu; a potom až kdesi k sočské frontě dal se mi podívat, abych u polního ohně sám podvečer poznal bývalého pana administrátora Novin zpod Radhoště s odznaky statečnosti na prsou, jak si idylicky peče zemáčky.....

Už jsem zůstal v autu. Jeli jsme. Ach ta cesta! Pro šílenou rychlost jsem ničeho neviděl. Teprve na první zastávce v České Třebové vyhlédám z okna. Je to on? Na peroně, pár kroků odsud je s nějakým známým zabrán v živý rozhovor krásenský rodák, P. Vladimr Bednařík, kaplan v Jevíčku. Trhlo to se mnou! Ale můj průvodce hned připomíná : "Silentium, smíte jen naslouchat!"

"Jedu od farářské zkoušky," vykládá tam krajan příteli, "to víš, že bych byl rád odskočil na Valašsko, ale musím pospíchat, jsem nyní sám a pak těžko je nahrazovat školy. Mám nyní 20 hodin týdně a 15 hodin přespolního putování."

Zabručelo v mé naslouchání naše bleskové auto a dalo se v běh. Nadarmo jsem se cestou ohlížel po Moravičanech, Olomouci, Přerovu - rychlejší než moje vzpomínky byl toho vehiklu let.

Na hulínském nádraží čekalo mne nové těžké sebepřemáhání!

41          42          43          44          45          46          47          48          49          50