Vám zastírat pravdu: jde o těžkou rakovinu žaludku, kterou už nebylo možno operovat."

Chodil jsem sice v Terezíně denně do vojenských nemocnic, viděl jsem stále z blízka lidskou bolest raněných, operovaných a umírajících vojáků, ale nad všemi těmi lůžky mě promítala do dálky má denní vzpomínka známé lůžko v kuchyni výměnku, na němž trpí doma tatínek. Bolesti mu stoupaly, každé sousto pokrmu bylo jimi vykupováno. Přes tři měsíce posvěcoval tatínek modlitbou, sv. svátostmi a odevzdaností do vůle Boží svůj pozemský očistec, obětavě ošetřován maminkou a sestrami Marií a Aloisií.

V půli března (13.3.) jsem si zažádal dovolenou k návštěvě těžce nemocného otce. Radostná jindy cesta domů byla tak těžká. Potěšila však zřejmě tatínka. I naděje, že také bratr Karlík přijede ho z válečného pole navštívit. Napsal jsem sám o to prosbu na jeho velitelství do pole, ač to bylo zakázáno. Jediné, čím jsme tatínkovi mohli pomáhat, byla naše modlitba a oběť mše svaté. Sám si neztěžoval ani nenaříkal, jenom když nesnesitelná bolest zaryla spáry do těla na kost vyhublého, zatínal zuby a vzýval sv. jména na pomoc.

Dny dovolené se přiblížily ke konci. S plným vědomím, že uslyším poslední slova tatínkova v životě, poklekl jsem (16.3) u jeho lůžka a poprosil o jeho požehnání. Cítil jsem, jakoby do toho svatého znamení kříže a do těch nejsvětějších jmen Boží Trojice chtěl vlít všechnu svoji otcovskou lásku, kterou nás v Bohu miloval po celý svůj život.

"Pamatuj na mne u oltáře Božího a přijeď mne pochovat!"

Poslední přání a poslední políbení žehnající ruky a poslední S Pánem Bohem.

Po měsíci měl tatínek pohřeb. Viděl před svojí smrtí (23.4.1917) celou svou rodinu pohromadě. Přijeli domů oba bratři vojáci, bratr jesuita Alois, přestěhovaný zatím z Innsbrucku na Velehrad i nejmladší bratr Antonín bohoslovec olomoucký, dostali měsíční dovolenou a tak s ostatními dosloužili tatínkovi až k smrti. Byly to pro ně nejdojemnější duchovní cvičení, v nichž kazatelem byla jim tatínkova křesťanská příprava na smrt!.

Pochovali jsme tatínka (26.4.) s pláčem a bolestí, první símě Jemelkova rodu na pavlovském svatém poli s pevnou důvěrou ve slovo Ježíšovo: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne věří, neumře na věky!"

41          42          43          44          45          46          47          48          49          50