dovedl valašských kaplanů dobrácký děkan (P.Emil Prchlík, kaplan v Zašové). To všechno přeplnilo srdce mé vděčností a její slova se nezadržitelně drala na rty. Nadarmo dával mi průvodce výstrahu: Silentium!

"Pán Bůh Vám přátelé za všechno zaplať!" zvolal jsem hlučně.

Probouzím se nad směsicí gratulačních lístků večer na sv. Františka a rukou na stole roztlačených čtu vytištěnou visitku: Ing. Svatoslav Sen, mezinárodní transportní byro, velkozávod náhražkových dovolených.

P.S. Upozorňuji ctihodnou sestřičku Juditu, aby této mezinárodní firmě nesvěřila ani transport Turků, ani příjezd Austrijáků.

V Terezíně jsem se však nedočkal konce války. Koncem listopadu (22.11.1917) jsem byl pověřen vedením duchovní správy v barákové nemocnici v Pardubicích, která měla na šesti odděleních 10 000 lůžek pro nemocné. K veliké práci přibyla ještě veliká odpovědnost, neboť velitel nemocnice generál Majewski podřídil šéfovi katolické duchovní správy i ostatní duchovní nekatolické: maďarského kalvínského kuráta, židovského polního rabína i mohamedánského imáma. Z nejbolestnějších vzpomínek na pobyt v Pardubicích zůstala mně jako předzvěst náboženského poválečného rozvratu hrozná skutečnost, že i z kolegů - kurátů čtyři opustili církev sv.

Po říjnovém převratě všechno pospíchalo domů. Volal mně též k návratu do Valašského Meziříčí přítel, p. farář P. Kavan, ale já jsem musel jako šéf duchovní správy vytrvat na vojně až přes nový rok 1919. V lednu (10.1) za jarního téměř počasí - u Hulína tehdy orali - jsem se vracel na Valašsko, abych nastoupil starou kaplanskou službu.

41          42          43          44          45          46          47          48          49          50