O svém určení - za kaplana do Bílovce - jsem zvěděl na sv. Hostýně, kde jsme tehdy měli závěreční schůzi bohosloveckého
sjezdu velehradského.
Do práce na Boží roli.
Nastalo nyní opravdové loučení s domovem. Jako když loď kotvy zvedá v mateřském přístavu k plavbě na širý oceán. To učinil
dekret církevní vrchnosti, kterým jsem byl jmenován kooperátorem v Bílovci ve Slezsku. Německá duchovní správa, německé školy, německý
spolkový život - bylo třeba zvykat novému prostředí. S bratrskou upřímností mne přivítal bílovecký katecheta P. Augustin Hensl - Čech. V sousední
Slatině kaplanoval tehdy přítel ze semináře P. František Urbanec. V Bravanticích byl naším děkanem P. V. Švec a měl u sebe i starou matku a bratra
a ze Salchrovy knoflíkárny se brzo přihlásili také čeští zaměstnanci - nebyl tedy jazykový převrat tak náhlý a naprostý. A němečtí katolíci přijali
českého kněze s důvěrou, jejíž oporou bylo jistě dlouholeté požehnané působení P. Augustina Hensla na městských školách i v duchovní správě.
V druhé polovici (24.8.) srpna r. 1904 jsem se nastěhoval do přízemní kaplánky bílovecké fary. Černý kufr nestačil tentokráte
k přestěhování. Přivezl jsem si v něm jen to nejnutnější - prádlo a knihy. Ostatní měla doplniti první návštěva tatínka a bratra Jeníka, kteří se vypravili
s novým nábytkem na žebřinovém voze z domova až do Bílovce (27.8).
Byl jsem tehdy v městě úplně neznám a proto mně přišla velmi vhod rada P. Augustina, že mohou naši i s povozem a koňmi
přenocovat na horním konci v hostinci, nemýlím-li se p. Richtera, kde se také česky domluví. Přijali je tam opravdu vlídně. Ale já jsem byl celý nesvůj.
Cítil jsem, že tentokráte tatínkovým odjezdem začne vlastně má životní samostatnost a plná odpovědnost. Přesazení stromku z domácí štěpnice do
vlastní zahrady bylo přece jen vážnou chvílí života.
Daleká cesta zpáteční a pilná práce nutila drahou mi návštěvu už druhého dne ráno k návratu. Jel jsem s nimi na žebřinovém voze,
na kterém jsem tak rád svážíval jako student obilí z pole do stodoly, po hlavní silnici až na kopec do Bílova (Bielau). Tam jsem při loučení ještě
naposled poděkoval tatínkovi za všechnu jeho lásku, políbil |