Ze senimáře jsme tehdy odjížděli na prázdniny až v druhé polovici července - po svátku sv. Alexia, patrona seminární kaple (17.7) a ještě jsme se tam vracívali na týdenní "řadu" - na ministerku v olomouckých kostelích. Na svátek Nanebevzetí P. Marie jsem ukončil svou prázdninovou "řadu" a pospíšil si domů. Zastihl jsem doma pouze maminku. Seděla v kuchyni, zalité odpoledním slunkem za stolem nad modlitební knížkou a byla celá uplakaná. Ulekl jsem se, že se snad za mé nepřítomnosti stalo nějaké neštěstí. "Co je maminko, proč jste taková smutná?" A maminka vypravuje: "Víš, jak nám pořád leželo v hlavě, co bude Lojzík študovat?" Od maturity odbýval každou otázku o budoucím povolání jenom veselým úsměvem, že je na to ještě dost času, že má nyní prázdniny, že to přijde. Nevěděli jsme, na čem jsme. A on zatím si potichu vyjednával přijetí do jesuitského kláštera na Velehradě. Cos byl v Olomouci, mu to přišlo a tak nás teprve nyní žádal, abychom mu to dovolili .... a maminka znova propuká v upřímný pláč. Snažil jsem se ji utěšit, že to není příčina k pláči, nýbrž spíše k radosti. "Ale když už nikdy ho neuvidíme a už mu nic nedáme, bude pořád v cizím světě."

A mně při tom bodlo u srdce, že mám před sebou už v semináři dojednaný měsíční zájezd do Jugoslávie a to právě v době, kdy asi bude bratr Alois navždy opouštět rodný dům... Obava se také naplnila, ale statečné a radostné rozhodnutí bratrovo přece jenom zapudilo smutek a sklíčenost před rozloučením.

Ve IV. ročníku začali jsme v obvyklý čas exercície před rozhodujícím rokem podjáhenství. Ale ještě večer téhož dne došel z Říma telegram, že p. arcibiskup Dr. theodor Kohn nepřijede udílet svěcení, zůstane prý déle v Římě. Exercicie tedy přerušeny. Dostali jsme pak všechna tři vyšší svěcení za sebou. Až po abdikaci p. arcibiskupa Dr. Kohna se stal olomouckým biskupem Dr. František Bauer.

O nejbližší neděli přijela za mnou maminka do semináře. Byla klidná, když jsem jí vysvětlil, co se vlastně stalo. Vykládala že měli u nich divadlo a zábavu ostatkovou:

"Hráli i naši chlapci." dodává jen z referentské povinnosti.

"A jak se Vám to divadlo maminko líbilo?" vyzvídám bližší zprávy.

"Říkali všeci, že to bylo pěkné a veselé - no jako v ostatky. Staré zvyky, vodění medvěda a hřebenáře asi už nestačí."

21          22          23          24          25          26          27          28          29          30