Od primy jsme měli v nižším gymnasiu třídním učitelem Profesora Františka Martínka. Byl otcovsky přísný a starostlivý, aby nás něčemu naučil. Snad proto, že byl i výborný hudebník a zpěvák, dovedl nám odhalovat především krásu naší mateřštiny, že jsme se zatajeným dechem naslouchávali jeho přednesu básní a rádi se u něho učili. K nám "přespolním" studentům se choval profesor Martínek vždy laskavě, maje plné pochopení pro naši obtížnou cestu do školy. Nenáviděl lenochů. Když viděl, že by pro špatnou známku takový nedbalec ztratil osvobození od školního platu, vzal si ho na mušku a třebas i zaslouženým pohlavkem mu připomínal, že musí uchránit chudé rodiče před hmotnou škodou, kterou by jim způsobila studentova necitelná lenost. Na studentské "deváté" (mší svaté) hrával profesor Martínek na varhany a jeho měkký barytonový hlas zněl z kůru procítěným sólem k sluchu vděčných posluchačů. Předčasná jeho smrt 9.11.1898 dotkla se nás velmi bolestně jako ztráta dobrého otce a nikdy mne nedojímal žalm "Miserere" tak hluboce, jako když ho zpíval profesorovi Martínkovi přerovský "Přerub" se studenty na poslední cestě.

Mít studenty - po třech letech začal studovat i bratr Alois - neznamenalo jen starost pro tatínka, nýbrž i pro maminku. Museli jsme přece aspoň trochu držet krok svým zevnějškem s ostatními studenty. A to nebylo snadné. Maminka nám sice sama denně dobře ocídila boty, abychom měli více času ke studiu, ale přespolní cesta i za nejkrásnější letní pohody je rosou a prachem pokrytá, než jsme se dostali na městský tratoár. A jak v podzimních blátech a zimních plískanicích vypadala naše obuv i šaty, věděla néjlépe právě maminka. Musela nejednou zablácené kalhoty napřed vyprat a promočené boty sušit a mastit, protože naše garderoba neoplývala přílišným výběrem.

21          22          23          24          25          26          27          28          29          30