"No pěkněs to napsal" řekl krátce tatínek a byl jenom ještě zvědav na úsudek p. profesora Kabelíka. Vyzněl stejně -
k nové radosti tatínkově - no a ovšem i mojí.
V semináři
Život je vlastně stálé loučení, na kratší nebo na delší dobu. Není loučení tak těžké, možno-li předvídat zase shledání. Gymnasijní
studia mne neodloučila vlastně od domova. Teprve když jsem se po maturitě přihlásil do bohosloví v Olomouci, nastalo první loučení na delší čas.
Viditelným jeho znamením byl černý dřevěný kufr, který mně dal tatínek udělat u svého spolužáka ze školních let, p. Karase v Přerově. Solidní
práce; kufr vydržel všechny štrapace mého životního stěhování ve zdraví až dodnes; ani válečné trampoty mu neublížily.
Ke konci mé abiturientské svobody naskládala maminka do nového kufru moji skrovnou výbavu. Každý kus prádla byl označen
červeně vyšitým číslem 59, které každému určila správa semináře hned při jeho první návštěvě v Olomouci. Byla to ochrana vlastnictví při
hromadném praní prádla v semináři. Černý kufr odpočíval celý rok na seminární půdě. Objevoval se na dolní chodbě jen na začátku prázdnin, aby se
po nich zase na půdu vrátil.
Mezi studijním rokem udržoval spojení s domovem a mírnil tíhu odloučení maminčin velký koš, jehož zjev na vrátnici nikdy nezůstal
utajen, ani družné pospolitosti kolegů. Měli také zájem o jeho poklad hanáckých buchet a klobás. Do semináře dojížděli za mnou střídavě tatínek
s maminkou nebo i bratr Alois. Na psaní doma neměli času a ty drobné novinky domácí mohly klidně počkat až na ústní sdělení. Náš rodný Tučín stál
sice stranou velkého ruchu světa, ale přece mne zajímala i ta prostá kronika práce a starostí, radostí i bolů, zábavy a rodinných událostí a změn
v rodné obci a okolí.
Zvědavě jsem čekal bratrovu návštěvu po jeho maturitě. Přijel veselý a měl tolik toho vypravovat z rušných dnů jejich studentského
života, že jsme z minulosti nedostali vůbec k budoucím jeho plánům. Rozhodnou o nich prázdniny.
|