opouštěl jsem faru meziříčskou, maje konat apoštolátní misie u krajanů v Porýní v diecesi Munsterské a paderburnské. Tato misijní má cesta se protáhla až do 5.7.1922. Navštívil jsem krajany v 16-ti katolických farnostech, poznal jejich těžký život. V osobním styku nahlédl i do jejich živta duchovního, který často vzbuzoval spíše soucit, nežli by mohl urážet tu a tam svojí náboženskou strohostí. Učil jsem se tam hledat a milovat jiskry křesťanského života doutnající pod popelem všelijakých životních požárů, jež spalují štěstí chudého člověka, dělníka - vyhnance. Hájil jsem a vždycky budu hájit potřebu a užitek dobrých krajanských misií i tehdy, když se zdály býti bezvýsledné. I milost Boží třeba připravovat trpělivostí, obětmi i dlouhým čekáním.

Ukončiv misijní putování, dostal jsem se do Cách, starého korunovačního města, právě na slavnost Božího Těla. Viděl jsem před tím v Kolíně nad Rýnem, s jakou zevnější slávou konají němečtí katolíci průvody Božího Těla po tomto svátku neděli za nedělí zvlášť z každého farního kostela katolického velkoměsta jeho ozdobenými ulicemi, ale čeho jsem byl tehdy v Cáchách svědkem, byl triumf náboženské manifestace víry, uvědomělé statečnosti a pohotové organisační jednoty katolické. Imponovaly mi tehdy zvláště mohutné řady katolického studentstva německého, inteligence, přečetných náboženských spolků a zástupců městské samosprávy. Že Cáchy měly jejich návštěvníkovi i ve všední den co ukázat ze své veliké dějinné minulosti, nemusím snad ani připomínat.

Měl jsem před sebou ještě dvojí cíl: v holandském pohraničí navštívit bratra P. Aloise v Exaetenu a podívat se na tu prázdninovou kolonii katolických německých studentů na ostrově Norderney (jednom z východofrýžských ostrovů) a pokusit se o přijetí některého z našich studentů aspoň na kratší pobyt do této kolonie.

51          52          53          54          55          56          57          58          59          60