Ale kdož ví, když ten poslední transport - "nach Beobachtung" (po přehlídce) tak podivně se vydařil. Tož tak, cikánku, sejdeme se?

Nežli jsem si ještě vyhledal v knihovně nejlepší přátele do samoty, knihy, už slyším dvojité kroky. Pan primář přivádí vrchního okresního lékaře pana Dr. Oba v sněhobílých pláštích. Diagnóza potvrzena: stal jsem se člověkem nebezpečným. Rozsudek zněl:

"V podvečer přijede sem povoz a zaveze Vás do isolace. Nebojte se, nedáme Vás do trestnice." (kde byly vojenské isolační baráky). "V městské košíkárně jsme dali upravit příjemnou světničku. Dáme Vám tam naše sestřičky a aby Vám nebylo teskno, ještě dnes zřídí se tam telefon. Mám už tam druhého kuráta v práci, ale doufám, že Váš případ je lehčí!"

"Děkuji pěkně pane doktore, zvláště telefonu se těším, poněvadž si jím ještě vyřídím některé záležitosti."

Ostatní den: Myšlenky na stěhování, na samotu, na budoucnost - pocit, jak když hodiny přestanou jít..... Nezamknutými dveřmi přichází podůstojník Juhn:

"Pan obršt se nechá poroučet a tázat, jak se daří panu kurátovi."

"Děkuji uctivě panu obrštovi za laskavost. Řekněte, že se jemu zítra úředně ohlásím telefonem!"

"Bude ho to jistě těšit!"

Před sedmou večer zahrčel před farou sanitní krytý vůz. Pan okresní Lorenz hlásí pozvání. Poslední bratrský ruky stisk a už jen elektrická světla ulice nahlížejí hned z té, hned z oné strany víc, ale přitlumeně do mé ekvipáže.

"Kolik jich tu již za vojny sedělo před tebou." jako do vzpomínek nutily mne skřípající péra vozu, jenž vozívá transporty raněných a nemocných vojáků. Kdo více zkusil, víc porozumí. Vůz dojel.

"Pokoj domu tomuto!" vcházím do silně vyhřáté, jasně osvětlené světnice. po chvilce se hlásí sestra Julia, rodačka z polského poznaňska z gymnasijní nemocnice známá a slečna Marie M. z našeho města, že prý jich "teraz pí oberka przeznaczyla do služby".

Tož pěkně vítám a Pán Bůh pomáhej a opatruj nás všechny!"

Pan primář Dr. Flis, který v tom též došel, dává hned zdravotní instrukce pro naši novou nemocnici. Vyptává se, co ještě schází, aby snad zítra bylo doplněno. Když pověděly sestry své, dodávám já:

"Prosím pane primáři, račte se přimluvit za ten telefon!"

31          32          33          34          35          36          37          38          39          40