V pozdní večer jsme dojeli do Mondsee. Ale krásná pohádka průvodčího vlaku se rozplynula v temnotě pusté stanice vniveč. Nezbývalo, než odhodlaně nastoupit i s kufry cestu do světového lázeňského města, které už patrně tehdy netoužilo po nových návštěvnících. Vyhledali jsme hotel, jehož jméno jsem si z Badehnu připravil k zavolání na nádraží. Na štěstí, že maminka nerozuměla v hotelu odmítavému přivítání: Všechno je do posledního místečka obsazeno, i ostatní hotely jsou přeplněny. Zachoval jsem klid; bylo mně líto maminky, která už únavou posedávala na kufry. Prosil jsem snažně o radu, kam bychom se mohli uchýlit na nocleh v tak pozdní chvíli. Tu přichází paní domu s jakousi nadějí a káže domovníkovi, aby nás zavedl do blízké menší hospody. Bohužel i tam nás čekalo stejné přivítání, třebas jeho dobrosrdečnost uspokojovala maminku kladným domněním, že jsme konečně u cíle.

"Dělejte si s námi, co chcete." pravím té dobrosrdečné domácí paní, "ale já už maminku, dlouhou cestou tak utrmácenou, odtud nikam nepovedu, kdybychom měli přespat zde na chodbě!"

Podívala se soucitně na maminku, odběhla na okamžik do kuchyně a pak mně sdělovala:

"Máme prázdnou jen podkrovní světničku, není však zařízena. Kdyby jste se s maminkou spokojili s nouzovým ubytováním, upravíme vám ji na nocleh."

"Ale ovšem, budeme Vám za to vděčni, vyspíme se třeba na lávce, jenom když budeme pod bezpečnou střechou. A nyní maminko pojďme povečeřet." končím s opravdovým ulehčením hledání noclehu, jehož trampoty skryla nesrozumitelná němčina před maminčinou citlivostí. Na Mondsee jí zůstala slunná vzpomínka na elegantní lázeňskou sezónu, na rozkošnou jízdu parníkem po jezeře, na přepych toalet a zdánlivou bezstarostnost lidí, kteří nepoznali tvrdé práce venkovské. Jenom ta nezvykle cizí jména: Mondsee, Schafberg ... nemohla si maminka dobře zapamatovat!

31          32          33          34          35          36          37          38          39          40