vzduchu mořském. K večeru se blížíme k oblouku východofrýžských ostrovů, odkud ze sousedství Nordernaye první maják nás pozdravuje světelnými záblesky. V kanále lamanšském plujeme blíže břehů anglických, takže od anglického Doweru nemožno dohlédnout ani dalekohledem francouzského Calaisu. Zato anglický břeh nám i večer prosvítá svými křídovými útesy, elektrickými světly svých měst a majáků v přístavech a pevnostech pobřežních. Ráno v neděli smála se na nás z anglického břehu zeleň polí a luk a roztroušené vily, městečka a vesnice anglické. Ani jsem nemyslil, že je to pobřeží Anglie tak dlouhé. Jeli jsme podle něho od neděle odpoledne až do 10. hod. v pondělí dopoledne za nejkrásnější pohody; širá pláň Atlantického oceánu před námi zdála se býti v poledním slunci obrovským zrcadlem nebe, či stříbrotkaným závojem, jímž od věků halí Všemonoucí veliké dílo svých rukou.

Už jsme se rozloučili s evropskou pevninou, když se nám po pravici vynořily ještě z moře strmé anglické ostrovy, zvané Silly. z nichž Ostrov sv. Anežky je obydlen. Ostatní trčí jen jako přirozené hráze, o něž se s hukotem tříští příboj moře. Před skalisky ostrovů Sillských stojí na stráži vysoký maják, důležitá stanice, která ohlašuje příjezd a odjezd všech parníků plujících tudy oceánem. Na majáku bydlí 3 lidé. Jeden ustavičně nahoře pozoruje moře, druhý podává na pevninu zprávy, třetí dělá hospodyni, vaří a stará se o své dva druhy. Ale čas od času se musejí strážcové majáku střídat, poněvadž by nesnesli pusté samoty uprostřed mořských vln.

Když jsme se loučili se Sillskými ostrovy, bělalo se na nich vysoké vroubení stříbrných pěn příboje. Netušili jsme, že je to předzvěst bouře, která nás brzo uvítala na otevřeném oceáně. Kolem svačiny začala se naše loď poněkud houpat. Ale než došlo k večeři, bil už ostře prudký vítr do lodního boku a na moři zvedal celé hory a hloubil hned pod nimi propasti vodní. Následky byly brzo patrny. Mnoho stolů bylo při večeři bez hostů a od jiných se jiní předčasně a chvatně poroučeli. I naše dvě sestřičky se ztratily. Ztuha to však začalo po večeři. Po obou stranách lodě u zábradlí hustá řada sehnutých postav, tváře bledé a povzdechy jdoucí až z hlubin žaludku! Šťastnější cestující se smáli, ale leckterý hrdina po chvilce ztichl a postavil se do společné fronty nemocných - obětujících moři. Na lodi jsou ovšem pro takové případy připraveni "služební duchové" otevřou jen

61          62          63          64          65          66          67          68          69          70