Líto mně bylo mezi nimi dvou nedospělých děvčat, která s podivnou lehkomyslností se dívala vstříc své nejisté budoucnosti. Pojedou skoro měsíc do nové vlasti. Ale co potom, až sliby agentů postaví smutná skutečnost tam kdesi daleko od domova do pravého světla?!

Než se "Köln" z přístavu dostala na volné moře, byli jsme i my připraveni k odjezdu. Nastalo nejprve loučení na palubách, odkud na dané znamení museli odejít všichni, kdož své drahé doprovodili až k lodním kabinám. Zahučela lodní siréna, hudba znovu před mojí kabinou se ozvala tklivou melodií loučení. Na lodi u zábradlí hlava na hlavě a na břehu přístaviště ještě víc. A jak se hnula loď, tisíce hlasů, mávajících rukou a šátků provázelo naše odplutí. Díval jsem se s divnými myšlenkami na tu nepřehlednou hradbu loučících se příbuzných a přátel, nemaje mezi nimi ani jediné známé tváře. Díval jsem se přes ni tam, kamsi daleko, k srdci Evropy, kam zalétaly poslední mé pozdravy před rozloučením s pevninou. A přece! V tlačenici zástupu vidím bolestně plakat venkovskou ženu uprostřed dvou mužů. Jak oddělala bílý šátek z uslzených očí, poznávám ji. Je to sestra jedné ze sestřiček - dominikánek, které se mnou jedou do Ameriky. Poznali jsme se hned ve vlaku, kde nás sblížila "slovenština". Přijela schválně ta plačící žena až někde od Opolu z Pruského Slezska s mužem a bratrem doprovodit a rozloučit se se sestrou dominikánkou, která ze švýcarského mateřince odjíždí navždy do Kalifornie, sloužit sirotkům a nemocným - z lásky ke Kristu. Styděl jsem se té chvíle za pocity teskné, které chtěly opanovat nitro. "Co je Tvá oběť oproti oběti těch drobných sestřiček?" vyčítal jsem si, vida na břehu slovansky měkkou povahu loučit se navždy krev s krví. "Ty se těšíš ještě na shledání, ale zde sestra se sestrou, bratrem a švagrem se už nikdy neuvidí na tomto světě!"

Po 5. hodině byli jsme i my na širém moři. Naše loď "Bremen" koná, tentokrát zcela obnovená, první cestu přes oceán. veze nás ve 2. třídě 341 dospělých a 39 dětí a v 3. třídě 514 dospělých a 17 dětí, kromě 301 muže lodního personálu. Je 159 metrů dlouhá a 18 metrů široká. Moře jakoby dřímalo tiše, ani necítím jeho vlnění. Slunéčko hřeje a zvědavost láká zpočátku všechno na palubu, kde to vypadá jako na nejživější ulici: děti si hrají, křičí a pobíhají, dospělejší mládež žertuje, hlučně se směje a škádlí, vážnější páni a dámy si hoví buď v kuřáckém salóně nebo na židlích na čerstvém

61          62          63          64          65          66          67          68          69          70