Na vzniku Československa 28. října 1918 mají svůj podíl i legionáři z řad zajatých českých vojáků nebo dobrovolně přeběhnuvších vojáků za první světové války. Z nich, nejdříve zajatců, se po čase vytvořily československé legie, které bojovaly proti rakousko-uherské nebo německé armádě. V případě ruských legionářů to bylo složitější, protože je čekaly i boje proti bolševikům, kteří se koncem roku 1917 po tzv. říjnové revoluci dostávali v Rusku postupně k moci. Bolševici a jejich Rudá armáda odřízli po skončení první světové války legiím cestu domů nejkratším směrem na západ a tak se legionáři z Ruska nakonec vraceli do nově vzniklé Československé republiky až v průběhu roku 1920 dlouhou cestou po moři z přístavu ve Vladivostoku.

Československé legie vytvořily základ nově vznikající československé armády. Mezi legionáři bylo hodně sokolů a díky jejich v Sokole získané kázni a fyzické zdatnosti patřili k zdravému jádru legií. Právě teď, v roce kulatého výročí vzniku Československa, je vhodné se rozhlédnout ve svém okolí po těch, kteří měli s našimi legionáři něco společného. Navštívil jsem nedávno za tímto účelem Vlastu Nečesanou, členku Sokola Přerov, abych se vyptal na její vzpomínky vztahující se k jejímu otci, ruskému legionáři, Františku Jemelkovi. Vlasta mi něco řekla, v něčem mě odkázala též na dokumenty síně odboje v Muzeu Komenského v Přerově a na kronikáře obce Prosenice pana Milana Pospišilíka. Ten je jedním ze spoluautorů a též redaktorem knihy Prosenice 1275 - 2000, kde jsou proseničtí legionáři a padlí z první světové války zmiňováni v širším kontextu.

František Jemelka se narodil 1. června 1894 ve Velkých Prosenicích, které v té době územně patřily do politického okresu Hranice a župy Moravská Ostrava. Byl vyučen zedníkem. V první světové válce se jako vojín dostal na ruskou frontu. Byl zajat, dostal se do zajateckého tábora a v listopadu 1917 v Žitomíru vstoupil do československé armády. Toto datum zaznamenává i Pamětní list legií, který je vystaven v síni odboje přerovského muzea. Z něho je patrná i další anabáze legionáře Františka Jemelky: Účast v bojích při ústupu z Ukrajiny, u Penzy, Buzuluku, Sizraně, Simbirska, Bugulma, Aksakova a na Sibiřské magistrále. Byl vyznamenán Čsl. válečným křížem a Čsl. revoluční a Spojeneckou medailí. Do vlasti se vrátil v únoru 1920, když jeho skupině posloužila pro transport loď "Trass-Os-Montes".

František Jemelka si po návratu domů doplnil vzdělání na stavební průmyslovce a stal se cestmistrem ve státních službách. Jako řada dalších Čechů byl vyslán na Slovensko, aby tam pomohli konsolidovat státní služby. Záznamy z jeho vojenské knížky prozrazují, že působil v Trnavě, v Košicích a v Bratislavě. Oženil se v roce 1927, v Košicích se jemu a manželce Anastázii, rozené Skopalové, o rok později narodila dcera Vlasta. Od září 1928 již s rodinou žil a pracoval v Bratislavě. Dcera Vlasta vzpomíná, že bydleli v tzv. Masarykově kolonii Čechů někde u Vajnor. Otec tam zakládal sokolskou tělocvičnou jednotu a pomáhal stavět místní sokolovnu. Ona sama tam zažila období sokolské žákyňky.

Rodina se vrátila nuceně na Přerovsko v roce 1938, když se připravovalo odtržení Slovenska od Československa a většina Čechů byla vlastně ze Slovenska vypovězena. S bydlením jim v Prosenicích pomohl Josef Jemelka, starší bratr Fratiška Jemelky. Mimochodem i ten bojoval v první světové válce na ruské frontě a padl do zajetí. Josef se však přidal na stranu Rudé armády a tak paradoxně oba bratři mohli stát tehdy na stejné frontě i proti sobě. Tato skutečnost se stala později v jejich důchodovém věku předmětem dlouhých a urputných debat, když každý z nich obhajoval své důvody, proč se tehdy rozhodl, jak se rozhodl.

Po druhé světové válce se v roce 1946 dcera Vlasta Jemelková věnovala atletice a stala se dorosteneckou mistryní republiky v hodu kriketovým míčkem. Tehdy k tomu stačil výkon kolem 48 metrů. Zimní příprava ji přivedla i do přerovské sokolovny a později i k obnovenému členství v Sokole Přerov. Atletika ji sblížila i s jejím manželem Jaroslavem Nečesaným. V období 1952 - 1954, kdy již byl Sokol zrušen a řízení tělovýchovy převzal stát, se Vlasta dala přemluvit mým otcem k účasti na branném závodě zdatnosti a stala se v něm i krajskou přebornicí žen.

Toto rodinně zabarvené povídání lze pro tuto chvíli ukončit konstatováním, že legionář František Jemelka se dožil 85 let (zemřel 6. července 1979 v Lipníku nad Bečvou). Rád přiznávám, že Vlasta Nečesaná, rozená Jemelková, je mou sestřenicí, protož její matka Anastázie a můj otec Cyril byli sourozenci. I Josef Jemelka byl můj strýc, neboť oba bratři si vzali sestry. Josef Františku a Fratišek Anastázii Skopalovou. O Josefu Jemelkovi se rovněž píše v citované publikaci o Prosenicích a to v souvislosti se zemědělským družstvem. Lze jen litovat, že dokud žili naši rodiče, strýcové a tety, tak jsme jejich vzpomínání na mladá léta nevěnovali dostatečnou pozornost. Historie nás bohužel začíná zajímat, až se sami stáváme pamětníky.

Jaroslav Skopal, Přerov